PCT DEN PRVNÍ 13.5.

Hura máme za sebou první den, už jen 150 🙂

Ale od začátku.níPo dvou, ne úplně prospaných nocích jsme vstávali před pátou, sbalili jsme se, šli se nasnidat, ani jsem nestihla kafe a už nás Scout rozděloval do aut.

Dnes nás vycházelo 9, vezly nás dvě auta. Mě vezl Bug Juice ještě s dalšími 5, Kája jel se třemi.

Od Scouta a Frodo je mexická hranice asi 70km, jeli jsme cca 1 hodinu. Kájovo auto bylo rychlejší, už tam na nás čekali.

A jdeme na start 🙂

Všichni jsme nadšení a plní energie. Fotíme se a zapisujeme do knihy PCT.

Fotíme se i celá grupa a tak budeme mít aspoň památku. Po focení, někteří z nás (i my), jdou k mexické hranici. No když už jsme tady, tak do Mexica aspoň koukne 🙂

A pak konečně vyrážíme. Jsme na trailu 🙂 9.3.2017 přišla ta myšlenka a jsme tady!!! Jupí

Užíváme si to. A první míle je za námi – ještě jdeme spolu 🙂 🙂 🙂

Nahoře na začátku trailu docela foukalo a tak nám byla i zima, po dvou mílích jsme již zahřátí dost a přichází únava (no jo už). Jdeme dále.

Mraky se někam ztratili a vykukuje sluníčko a od teď je s námi furt.

Ani mráček celou cestu, stromy zde jsou je velmi malinko. Hned po dvou mílích už nikoho nevidíme. Trail je samá zatáčka a stále nahoru a dolů. Obří prostor 🙂

V devět už mám splněno 10000 kroků.

Pořád jdeme, cesta je fajn, takový drobný písek s popelem, horší jsou kameny, taky jsou tady každou chvíli. Najednou na zemi krabička Malborek. Přejdeme ji, ale já se pak vracím a beru ji, určitě ji ztratil ten Angličan co vycházel s námi.

Asi po 40 minutách ho potkáváme, odpočíval pod stromem ve stínu a zrovna balil, z krabičky měl radost. Dobrý skutek za mnou.

Chvíli odpočíváme pod stromem, svačíme. Sundávám si spodek kalhot (nohavice) a vyhrnuji rukávy u košile. Třeba se trochu odpálit 🙂

Odpočíváme jen asi 10 minut a jdeme dál. Vidím sviště, pár ještěrek.

Musím tedy říct, že 10km s 20kg batohem je jak 20 km bez batohu. Další km už není s čím srovnat 🙂

Bolí ramena, nohy – mě bolí spodní nožky, šlapka. Kája prozatím říká, že jen ramena. Má o čtyři kg těžší batoh (více jídla, stan), vody máme stejně.

Naštěstí fouká místy vítr a tak není takové teplo.

Kolem poledne si dáváme oběd – stín tu moc není, ale aspoň batoh máme dole 🙂

Na oběd máme výborné kukuřičné tortily – chutnají jako písek a rostou v puse 🙂 Dáváme si je s Nutelu, já tedy dám jen jednu. Kolem nás jde hiker, ptá se jestli jsme v pohodě a zda budeme nocovat v Lake Moreně, říkáme mu že nevíme.

Pak koukám, kde to je a je to až na dvacáté míli, no to dnes asi nedáme.

Únava stoupá úměrně s kopcem, jdeme stále nahoru a nahoru a pak chvíli dolů. A zase nahoru. V jednu chvíli trochu bloudíme, ale jinak je ten začátek trailu dobře značený.

Ještě před obědem potkáváme opět Angličana, už to zabalil, a vyjde prý až ve tři. A říká :“je to velmi těžké, že?“ No musím s ním souhlasit.

Pak potkáváme i další hikery, ti mají namířeno až do Lake Moreny. Pak nás zase předběhnou.

Jdeme teď pro změnu z kopce, no mám už fakt dost, Kája mě pouští před sebe a přiznává, že ho bolí nohy. Hurá nejsem sama 🙂 Už jsem se bála, že bude chtít dojít dnes až do Kanady 🙂

Říkám mu, že pod kopcem bude místo na spaní a že zůstaneme tam. Souhlasí.

Dojdeme zde asi o půl páté. V nohách máme dnes necelých 25 km a úplně nám to stačí.

Kája dělá večeři, já jsem úplně ko. Musím na chvíli si lehnout, ať si nohy odpočinou. Nohy máme úplně černé až po kolena, hodně se práší.

Umyvame tedy vlhčenými ubrousky aspoň trochu. Jdu dělat druhý chod, první jsme měli nějakou hotovou s bramborem, druhý si dáme guakamole-koupili jsme jen se do něj přidá avokádo. No a zjišťujeme, že na výběr jídla jsme moc štěstí neměli 🙂 velmi ostré to je, skoro se to nedá jíst.

Po jídle se už chystáme na kutě, když slyšíme hlas, myslíme si, že je to náš Angličan, ale je to místní starší pán bez zubů, přivezl nám vodu:)

Říkal, že je tady vždy plno hikerů. Tak přišel kouknout. Máme tedy doplněné zásoby.

Lidi jsou fajn.