PCT DEN 18   30.5.

Kotník trochu natekl, koleno je ok. Vyrážíme.

Jdeme přes parkoviště, kde opět potkáváme Korejce, mává na nás, šťastný že nás vidí. Ptá se na mé koleno. Chvíli si povídáme a on pak vyráží.

Dnes nás čeká pěkný kopec a fakt je to makačka. Jdu pomaleji, kotník trochu bolí. A navíc je to pořádný kopec. Kája na mě dnes nečeká.
V polovině kopce u vody počká.

Nabíráme vodu a jdeme dál. Kája už je asi nahoře. Já si musím na chvíli sednout.
Nakonec to zvládnu a jsem taky nahoře. Tady si dáváme oběd a chvilku pauzu. Je zde výhled na všechny strany. Letadlo co letí nad námi, vypadá že je kousek a že letí velmi pomalu.
Z jedné strany fouká, z druhé je skoro bezvětří a lítají tady motýli.

Úplně v údolí je mlha, nebo mraky. Líbí se mi jak se to valí přes ty kopce.
Po pauze pokračujeme, konečně trochu s kopce. No za chvíli zase do kopce. Jdeme směrem k další vodě a cesta se dost táhne.

Když přijdeme k vodě, je Kája dost unavený (já taky), a říká, že pomýšlí na to, že to vzdá.

No teda. To mě překvapil. Ještě to vzdát nechci. Je pravda, že je to hodně namáhavé a já jsem dnes byla dost pomalá.

Kája má hlavně hlad. Má rychlejší spalování a tak rychleji tráví.
Nakonec jsme se u vody napili. To nás povzbudilo a šli jsme dále. I s bolavým kotníkem a s tím obřím kopcem jsme dnes splnili míle, tak aby jsme zvládli dojít do města.