PCT DEN 28 9.6. BĚH NA AUTOBUS 😁😲🤔

Ráno vstáváme v pět hodin. Vůbec to nevadí, stejně jsme moc nespali. Opět to byla větrná noc. Ono obvykle nahoře fouká, ale toto byla fakt větrná hora. Pro představu, foukalo úplně celou noc, když přišla velká větrná smršť tak mi to zvedlo nohy i s karimatkou 😲 a navíc jsme byli celí od písku, protože to metalo prostě vše.

A foukalo celé dopoledne.

Šli jsme chvíli do kopce a pak už dolů. Jsem si zrovna říkala, jak pěkně se šlape, že ten autobus stihneme, když mi sjela pata na kameni a něco vzadu pod lýtkem křuplo. Jaj to byla bolest. Zkouším to rozejít, no moc to nejde. Kája se ptá co se stalo, a když mu to řeknu, tak odpoví, že mám chodit pomaleji, že je teď vše ztuhlé.
No to mi teď opravdu pomůže.
A pak jako obvykle, když mi něco je mizí v dáli.

Jdu pomaličku, chce se mi brečet, zrovna taková dobrá cesta a já zas k.. nemůžu. Jsem asi nějaká vadná, že se mi furt něco objevuje. No k autobusu je to 18 mil. Prostě musím to rozchodit. Stejně se tu nic jiného nedá dělat. Nikde není cesta, jen trail a kopce. Pro slzy nevidím a tak zastavuji a z batohu si beru poslední kapesníky. Tož musím se vzchopit. Ten autobus prostě stihneme.

A tak jdu, bolest na každém kroku. Říkám si, že kotník jsem taky rozchodila, tak toto mě přece nezastaví. Radši si potichu zpívám, ať na to nemyslím.

Kája dnes nasadil opravdu velké tempo. Po chvíli na mě přece jen čeká. Říkám, že jdu jíst v klidu. Ráno jsme nesnídali, protože opravdu hodně foukalo. Kája protestuje, že na to nemáme čas. Já si sedám a v klidu sním tyčinku. Pak pokračujeme. Kája opět mizí v dál 😁

Snažím se jít jak nejrychleji to jde. Před devátou už máme za sebou 7,5 míle. Autobus jede až 5:40, takže to určitě stihneme. Potřebuji chvíli pauzu. A tak si na 5 minut sedneme.

Pak jdeme dále, potkáváme hada na cestě. Tak fotím, jinak dnes fotit moc nestíhám. A ani není moc co.

Akorát potkáme na zemi nápis 1000km, nepřepočítala jsem, ale super. A počítadlo kroků mi dnes hlásilo 1000000 za měsíc. Paráda.

Dohodneme se, že ještě 2 míle a dáme oběd. Těsně před obědem mě v lýtku opět píchne, tentokrát výš. No píchne, projede mi ostrá bolest a opět to nemůžu rozejít. Ještě zbývá 5 mil. No musím to nějak dokulhat.

Najíme se a jdeme. Já tedy kulhám. Z kopce to celkem jde, ale do kopce nic moc. Nakonec zjistím, že po špičkách mě to nebolí a tak skoro běžím, ať Káju stíhám.

K autobusu přicházíme kolem půl druhé. Skoro by jsme stihli ten dřívější. A tady zjišťujeme, že autobusy jezdí jen v pracovní dny a dnes je sobota. Takže 18 mil v rekordním čase a nic.

Ale vše je jak má být. Jsou tady dva trail andělé – rančer John (ano ten co jsme u něj byli v kempu) a pak paní Jalene a ta zrovna odjíždí přesně do toho města, kam chceme 😁😁😁
A samozřejmě nás sveze. Pozve nás i k sobě domů, dá nám vodu a ukazuje co, kde nakoupit. Pak nás zaveze do hotelu, vyptá se nám ještě na pračku, dá nám na sebe telefon ať kdykoli voláme. 😁 Báječné 😍

Všichni lidé kolem trailu jsou prostě úžasní.

A tak se ubytujem a dáváme si dlouhou sprchu 😁😁😁