PCT DEN 44,45 25.a 26.6. NA HŘEBENECH, SPÁLENÁ ZEMĚ

Ráno autobus v pohodě stihne. Jedeme dnes trochu více na sever, až do Weedu.
Chceme vidět Mt. Shastu. A vystoupíme trochu blbě. Těsně před Weedem. Zjistíme to, až když je autobus pryč. Nevadí, blíž k trailu jede jiný autobus, akorát tam nestojí. Zkusíme se domluvit. Jede nám to za chvíli. Najíme se a čekáme na autobus. S řidičem se však nedomluvíme a to vůbec. Říká, že jede jinam než chceme. Až když je pryč, znovu studujeme jízdní řád a zjistíme, že to samozřejmě byl ten náš. No a další jede zítra 😁

Zkoušíme tedy jít na stopa, jenže stopujeme na vedlejší silnici a hned vedle je dálnice. Moc aut tady nejede a nikdo nezastaví. Zkoumám jak jinak a nalézám jinou možnost. Už jsme nad ní i dřív uvažovali. A tak jdeme zpět na autobus s jedeme dále. Jelikož už je zase večer, zůstáváme ještě v motelu a zbytek cesty ráno.

V motelu zažijeme divoké ráno, to když nám kolem půl páté začne na dveře bušit nějaký chlap v mikině. Celkem buší dlouho a nedá se odbýt. Nakonec odchází. Naštěstí 😉

Ráno jdeme na autobus do cíle 😁, jedeme sami a řidič nás zaveze kousek blíž k trailu. Stejně je to, ale k němu ještě tak 15 mil. Po cestě.
Stopujeme tedy, všichni nám mávají, ale každý ukazuje, že jede jen kousek. Mimochodem jsme v Etně, moc krásné městečko nebo vesnice. Mají tady koně, krásné zahrádky. Moc hezké.

Jdeme asi 1 míli na konec vesnice a tady zastavíme. A stopujeme. Jede kolem pošťák a říká, že jak rozveze balíčky tak nás vezme. My stopujeme dál. Kolem jedou takové mladé kočky, projedou a za chvíli vidím, že se vrací. Říkám Kájovi „je jedou pro nás“
A fakt. Zastaví a ptají se nás kam chceme. Ukazují jim mapu a jedeme. Holky se jedou koupat k jezeru. Vyvezou nás na kopec, je to pěkná štreka. Loučíme se a jsme zpět na PCT.

Jdeme kousek do kopce, cesta vede po kamení (jak jinak) a vejdeme do spáleného lesa. Musí být nějak čerstvě, protože to tu pořád smrdí spáleništěm. Není to vůbec příjemné. A já mám krizi. Vůbec mě to nebaví. Pořád musíme koukat pod nohy, kolem tedy stejně není na co. A dochází nám voda. Je tu vedro. Vůbec se mi nechce a všechno bolí.

Navrhuji, že se vrátíme a tady to spáleniště objedeme. Domluvíme se, že dojdeme k vodě a tam si hodíme mincí. U vody – škoda, že jsem nevyfotila – tekla tak po kapkách, ale nabrali jsme a napili se pořádně. Už bylo trochu lépe. Hodili jsme si mincí a jdeme dál.

Trochu to jde po té vodě lépe, ale pořád jdeme spáleným lesem. Chvílemi to vypadá jak v strašidelném lese. Krajina tedy fakt nic moc. Zkusíme dojít až k jezeru, i když je to dost daleko. Naštěstí tu nejsou moc vysoké kopce.

Něco před osmou se nám podaří k jezeru dojít. Slunko už zalezlo a to je škoda. Ale je pořád ještě teplo a tak jdeme do vody. No to je skvělá odměna po tom dnešním dni. 😁🏊‍♀️🏊‍♂️🏊‍♀️

A tak jsme opět uprostřed přírody. Počáteční nadšení už ale vyprchalo. Možná jsme to fakt měli ukončit po těch 1000 mílích.

A tak dáme ještě ten týden tady, pak týden v Oregonu, týden ve Washingtonu – to z těch 2650 mil ušlapeme tak půlku a pak hurá domů. 😁😁😁