DEN 20  1.6.

Prvních ranních 7 mil šlo jako po másle. Už po deváté jsme byli u hasičů, svačili a doplňovali si vodu. Brali jsme ji více, další voda bude až zítra.
Batoh s vodou se tedy pronese.

A jdeme, cesta vede do kopce, brodíme se pískem, slunce svítí, je více než 30 stupňů, nikde stín, vyjdeme nahoru a tady odměna, krátká stezka mezi stromy, ve stínu 🙂 tak toto je PCT.

PCT je nádherné, náročné, pořád jiné a přesto stejné. Je plně úchvatných výhledů. Když kouknete před sebe, tak vězte, že právě na ten nejvyšší kopec vede 🙂

Je také plné milých překvapení, hikerů, ještěrek a slunce a kamení.

Došli jsme do kempu, ale řekli si, že je ještě brzo a že půjdeme dále. Kája šel na WC, vrátil se úplně naštvaný, že mu to za to nestojí a že v neděli jede domů.

Šli jsme dále, už byli ty míle v nohách znát a tak jsem potřebovala si chvíli sednout. A Kája znovu, že už mu to je jedno, že to je jeho poslední štace, že už ho to vůbec nenaplnuje, že jde s odporem.
No pěkně. 🙁

Dnes jsme šli a šli až jsme nakonec ušli 39 km a dorazili až do kempu s vodou.

A tady nás čekalo milé překvapení. Za prvé voda, super, dnes bylo takové horko, že jsme ji skoro všechnu vypili. A pak box plný pochoutek, každá za dolar. Dali jsme si jablko, Kája kolu, já nějaké vanilkové pivo (no už si ho nedám). A tak jsme jedli a odpočíval na lavičce a sbírali síly k postavení stanu a přišel pán, patrně mu to tady patří a ptal se nás, zda si dáme hotdog. Jo dáme 🙂
První byl zdarma a další za dolar 🙂 Kája skoro brečel, jak byl šťastný, že má jídlo. Tak jsme si dali, já dva a Kája tři. Na ráno pak ještě kolu.

Pán byl rančer John. Němec. Patrně si koupil již skoro nefunkční kemp a pomáhá teď poutníkům. To je super.
Ještě večer dorazil jeden hiker a to už měl John vše schované, aby opět doplnil led a hikeři měli vše chlazené. John nelenil a přišel se ho zeptat, co si dá a pak mu to i donesl.

Jsem tedy zvědavá, co bude dál.